Dojmy ze současného Zakarpatí

„Vúně Podkarpatské Rusi je tak silná, že jí nikdy nezbavíš“ . Tato krásná slova napsal básník a publicista Jaroslav Zatloukal zhruba před 90ti lety a platí stále.

Na Zakarpatí jsem byla naposled přibližně před deseti lety, a tak když jsem dostala nabídku cesty od brněnského spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi „neváhala jsem ani chvíli a přihlásila se. O to větší byl můj zájem, že cesta měla humanitární charakter – předání zdravotnického materiálu, který byl zakoupen v Čechách za vybrané peníze členů „Spolku Přátelé Podkarpatské Rusi“ v Brně , „Společnosti přátel Podkarpatské Rusi „v Praze i dalších příznivců.

24.10. jsme vyrazili z Brna několika auty, přespali v obci Ladomirova v okrese Svidník a druhý den vyrazili již k hranici Ukrajinské Zakarpatské oblasti, která byla nedaleko. První přestávka ve Velkém Berezném a první připomínka, že jsme v zemi, kde se válčí. „Uvaga, uvaga“ hlásil místní rozhlas. Rozhližela jsem se kolem, zda-li někdo zareaguje Lidé však, dál pokračovali klidně ve svých činnostech. Mám trochu pocit, že by někteří, v případě náletu, ani nevěděli kam se schovat. Naštěstí bomby na Zakarpatí nepadají.

Dál jsme pokračovali v cestě po pěkně udržované asfaltce. Kolem pěkné domky, upravené zahrádky, které ale střídaly velké hřbitovy s mnoha čerstvými hroby padlých vojáků z kterých mrazí. Jak se cítí rodiny těchto vojáků, kteří padli ve válečném konfliktu ?

Několikrát nás stavěly vojenské hlídky TCK (territorialnyj centr komplektovanija). Když zjistili, že jsme z Čech kontrola byla pouze formální Pozdravem „Slava Ukrajině“ jsme se loučili a pokračovali dál v cestě do Podobovce.

Podobovec leží v okrese Chust na severní části poloniny Boržava, kde jsme zůstali tři dny. Ubytování

Velmi pěkné, strava chutná, majitel i personál velmi příjemní a srdeční. V restauraci se vesele bavíla skupinka žen hovořících rusky. Nikoho to nepřekvaplo.A opět nelítostná připomínka války. Syn majitele penzionu byl právě odveden do válečného pásma. Co se asi honí hlavou jeho rodičúm ? Zde jsme také předali zdravotnický materiál zakoupený v Čechách. Tato válečná výpomoc bude předána do jednotek, kde slouží vojáci ze Zakarpatí. Jedná se zejména o speciální jednotky u Kurska, Charkova a na Donbase.

Navštívili jsme také nejvýše položenou obec Zakarpatí i celé Ukrajiny „ Bukovinka“ . Radi jsme přijali pozvání na oběd od místních. Oběd byl skvělý. Houbová polévka, dušené houby, domácí chléb, palačinky, domací klobása i vynikají slanina uzená v domácí udírně. V zásobování domácnosti

spoléhají sami na sebe. Do obchodu jezdí tak 1x do měsíce pouze pro mouku,cukr,sůl.. Lokalita je odloučená, a tak zatím hrůzy války sem nedolehly.

Naší poslední zastávkou byl Užhorod . Bývalé hlavní město Podkarpatské Rusi, nyní stále největší město Zakarpatí s množstvím obchodů západního střihu, restaurací a kaváren. Obchody jsou ale prázdné Plno je jen v obchodech s potravinami. Setkání s předsedou krajanského spolku T.G.Masaryka Ivanem Latkem a jeho kolegy bylo velmi milé a srdečné Připomenutí vzniku Československé republiky u busty T.G.Masaryka a Rostislava Štefánika mělo slavnostní až dojemný ráz. Byl 28.říjen.

Poklidnou, slavnostní atmosféru ale opět přerušila tragická připomínka války. Míjel nás pohřební průvod se státními poctami padlému vojáku. „Toto je každodennost současného Užhorodu“ řekl mi kdosi z místních lidí.

Po přespání v Užhorodě jsme se v ranních hodinách vydali na hraniční přechod Ubla a přijeli v pořádku zpět do Brna. Tak tedy na shledanou krásná země pod Karpaty. Snad konečně v lepších časech.

Velké poděkování patří brněnskému spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ jmenovitě předsedovi Petru Stavinohovi za logistiku i organizaci celého zájezdu i za aktivity týkající se humanitární pomoci pro zakarpatské vojáky.

Dagmar Březinová

Fotografie:

Předání zdravotnického materiálu pro vojáky ze Zakarpatí