Články

O Zákonu č.212/ 2009 Sb. ze dne 9. června 2009 je dnes víc než jasné, že se poslancům nevydařil a původní, dobře míněný zámysl zákonodárců splněný nebyl. Podle rozvláčného názvu tohoto dosud platného zákona se má jednat o zmírnění majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. V průběhu uplynulých desítek let se nedočkali od státu „zmírnění najetkové křivdy" ani původní majitelé nemovitostí - všichni již zemřeli. Zatím se nedočkali ani jejich některé žijící děti v současné době ve stáří okolo 80 roků. Právě oni mají své trpké zkušenosti s vyřizováním „Žádosti o odškodnění" když byli správním orgánem odmítnuti, vzhledem k tomu, že nesplňují podmínky dané v „§ 3 odst. 1 písm. c)" citovaného zákona.

Ve svém výkladu poslancům při projednávání novely zákona ve sněmovně zástupce navrhovatele senátor Tomáš Grulich, dne 13.12.2011, mimo jiné uvedl :

.. „ Smyslem navrhované změny zákona č. 212 je zejména snaha odstranit tvrdosti, které tento zákon představuje. Nejčastějším důvodem pro zamítnutí žádosti o vypořádání správním orgánem je nedodržení podmínky uvedené v současné zákonné úpravě, a to opuštění a zanechání majetku na Podkarpatské Rusi mezi daty 5. 11. 1938 až 18. 3. 1939, a tedy nedodržení přesného časového úseku přibližně čtyř měsíců, přičemž odjezd převážné většiny poškozených se konal v intervalu více než rok. Toto časové období bylo v zákoně voleno poměrně nešťastně, bez bližšího povědomí o historických událostech daného období a vzhledem k vyhrocenosti situace na území Podkarpatské Rusi. ... "

Většina těch, kteří byli donuceni k repatriaci dříve a opustili své nemovité  majetky před 5.11.1938 nebo jiní, kteří zůstali třeba jen o jeden den na místě déle, při dokončování svých služebních  poviností a proto odjížděli později až po 18.3.1939 dnes nemají podle současně platného zákona na odškodnění  nárok.

O nápravu Zákona č.212/2009 se v průběhu roku 2011 postaral Senát parlamentu ČR. Senátní navrhovatel vyhotovil návrh zákona, senátoři jej projednali a všemi hlasy přítomných jej schválili na své 11. schůzi dne 4.8.2011.

12.8.2011 byl připravený a neprodleně předložený všem poslancům do poslanecké sněmovny tak, aby s ním mohli vyslovit souhlas již v prvém čtení ( viz § 90 odstavec 2 zákona č. 90/1995 Sb, o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů.)

K vyjádření Vládě ČR byl senátní návrh zaslán dne 17.8.2011. Na svém řádném zasedání s obsahem předložené novely zákona Vláda vyslovila souhlas a  naděje na zmírnění majetkové křivdy za nemovitosti, které zanechali původní majitelé na území Podkarpatské Rusi se tak zvolna stávala skutečností.

Nyní již zbývaly dva poslední kroky :

-        schválení Poslaneckou sněmovnou Parlamentu a

-        podepsání novelizovaného Zákona prezidentem České republiky.

Nikdo z účastníků řízení už nepochyboval, že se konečně po projednání senátního návrhu, změní zákon č. 212/2009 Sb. a následně pak skutečně dojde ke zmírnění majetkových křivd občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi.

Organizační výbor Poslanecké sněmovny doporučil senátní návrh novely zákona č.212 k projednání a v průběhu 32. schůze dne 13. prosince 2011 přišla věc na pořad.

Tuto část jednání v poslanecké sněmovně řídil místopředseda poslanecké sněmovny, poslanec Lubomír Zaorálek. Hned ve svých dvou krátkých úvodních větách pronesl překvapivé a šokující sdělení, které po dosavadním a vcelku příznivém průběhu celého schvalovacího procesu nikdo nečekal. Všem, kterých se náprava původního zákona týká a měli možnost sledovat jednání poslanců v parlamentu zatrnulo, když slyšeli úvodní slova že :

"Mám tu veto padesáti poslanců, zřejmě na zkrácené projednávání, ano, podle § 90 odst. 2 je to veto proti zkrácenému projednávání, které tady bylo navrženo.

Bylo navrženo, abychom vyslovili souhlas již v prvém čtení,  ale to se nám tedy nepodaří."

Slovo pak, jako první dostal předkladatel novely zákona senátor Tomáš Grulich, který poskytl poslancům dokonale připravený výklad a uvedl tak projednávání sněmovního tisku č.447.

Po něm vystoupil zpravodaj - poslanec Vít Bárta a do obecné rozpravy se pak přihlásil poslanec Vladislav Vilímec :

„Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, myslím, že není potřeba nějak obšírně uvádět senátní návrh novely tohoto zákona, poněvadž se velmi pečlivě tomu věnoval, jak zástupce navrhovatele, tak i pan zpravodaj. Já se přiznám, že vzhledem k tomu, že oprávněným osobám - a v tuto chvíli se už jedná pouze o děti bývalých majitelů - je kolem 80 let, je na místě usilovat o rychlé projednání návrhu zákona, samozřejmě ten zákon vyžaduje legislativní úpravy.

Ony už také se píší - ty legislativní úpravy - proto bych si s dovolením osvojil původní myšlenku pana zpravodaje Víta Bárty a navrhl zkrácení lhůty k projednání ve výborech na 40 dní. Děkuji."

Vyslovené veto, jako nepochopitelný nesouhlas, zamítnutí urychleného projednání, neočekávané po jednohlasném souhlasu senátu a po kladném vládním stanovisku se v té chvíli stalo obstrukcí, násilnou brzdou a hrubým zásahem do hladkého průběhu jednání.

Na otázku do kanceláře parlamentu, kteří poslanci vetovali novelu zákona 212, přišla odpověď s dalším překvapujícím sdělením :

„Veto bylo podáno poslaneckým klubem ČSSD."

Nikdo by v tomto případě jistě nepředpokládal, že veto uplatnili poslanci ČSSD, když se všeobecně ví, jak kritická je věková hranice oprávněných osob a jejich počet, vzhledem k neúprosné mortalitě stále klesá.

Vrcholem všech překvapivých sdělení na položené otázky byla odpověď paní poslankyně Hany Orgoníkové, členky klubu ČSSD. Na přímý dotaz, proč se poslanci sociální demokracie rozhodli oddálit schválení senátní novely zákona 212 odpověděla, že o to poslance v průběhu nedávného osobního jednání požádal předseda občanského sdružení Podkarpatská Rus, pan Ing. Josef Havel. Prý proto, že chce, aby byl čas do senátního návrhu novely zákona 212 dodatečně dopracován jako oprávněný požadavek několika osob žijících trvale v Izraeli.

Předkladatel novely zákona, pan senátor Tomáš Grulich ve svém výkladu mimo jiné uvedl, že :

„Právní předpis, který umožňuje ve větší míře kompenzovat výše uvedené nároky občanů České republiky, nabyl účinnosti 1.1.2009. Do doby účinnosti tohoto zákona zemřeli všichni bývalí majitelé nemovitostí a jejich děti mají přibližně kolem 80 roků. A tak se jich za dobu účinnosti tohoto zákona přihlásilo asi pouze 600, z nichž většina současnou praxí správního orgánu byla odmítnuta. Bylo vyhověno přibližně 200 žádostem."

Z toho vyplývá, že na nápravu zmírnění majetkové křivdy občanům České republiky bude nadále, možná o několik měsíců déle čekat přibližně 400 osob.

V případě zkráceného projednávání a vyslovení souhlasu poslanců již v prvém čtení mohli dostat oprávnění žadatelé novoroční dárek. S jakým počtem z nich má s Ing. Havel dohodnuto zastupování při jednáních o náhradu a vypořádání to ví jenom on sám. Jaká je výše sjednané provize  v uzavřených smlouvách s klienty je všeobecně známá, - činí 10% resp. 12,5% z částky získané za odškodnění od každého jednotlivce.

Provize od několika uchazečů z Izraele ( možná 2 možná 10 ) mohla být nabídnuta i vyšší, alespň podle enormní aktivity ing. Havla. Snaha a úspěch budou jistě odměněny a nezůstane jen u prozatím poskytnutého pobytu na pozvání při exotické dovolené. Všichni, asi 400 osob, kteří doposud čekali, musí tedy ještě nějaký čas vydržet.  Přejme jim pevné a nehoršící se zdraví.

Jednání v poslanecké sněmovně dne 13.12.2011 o předložené senátní novele tedy oproti očekávání neskončilo schválením právního předpisu.

Za příznivých okolností a půjde-li vše hladce může být zákon přijat po zkrácení lhůty na 40 dní po projednání v rozpočtovém výboru někdy v roce 2012.

Padlí hraničáři 1938-1939 - http://www.codyprint.cz/padli/index.html

Součástí jsou také informace o padlých obráncích Podkarpatské Rusi:
Po desítkách let neustálého opakování se v našich médiích a bohužel i v historiografii ustálilo klišé, že v roce 1938 se Československo vzdalo bez jediného výstřelu. Bez jediného výstřelu se možná vzdal prezident, vláda, vůdcové politických partají a ministerští úředníci v teple svých kanceláří. Fakt, že o čsl. pohraničí svedli příslušníci našich bezpečnostních složek krvavou válku, které se zúčastnilo na obou stranách konfliktu mnoho desítek tisíc mužů, se po roce 1945 nehodil připomínat ani československým, ani zahraničním politikům
Dobře utajovaná pohraniční válka začala boji o české a moravskoslezské pohraničí (od 13. září do 31. října 1938) a pokračovala obranou Slovenska a Podkarpatské Rusi (od 5. října 1938 do 17. března 1939). Válka byla vedena prostřednictvím teroristických jednotek, které byly cvičeny a vyzbrojeny v Německu, Polsku a Maďarsku.
(Tato webová prezentace není zaměřena na padlé vojáky, ale pro úplnost dodejme, že armádní ztráty na mrtvých od září 1938 do ledna 1939 byly přibližně 50 mužů; při bojích o Podkarpatskou Rus v březnu 1939 padlo dalších 30 mužů. Zhruba 230 příslušníků armády bylo ve válce o čsl. pohraničí zraněno.)

Dlouho jsem nevěděl, jak tenhle článek ke dvacetiletí našeho časopisu pojmout. A nevím to pořád. K časopisu Podkarpatská Rus (a samozřejmě k Podkarpatské Rusi jako takové) mám opravdu osobní vztah, tudíž mi všechny moje – skutečně nedokonalé – nápady na to, co a jak napsat, připadaly těžko sdělitelné, jiné pak zase banální, obyčejné nebo příliš patetické. Nakonec jsem se přestal trápit (mimo jiné i díky neúprosně se blížící uzávěrce) a řekl jsem si: prostě si jen tak zavzpomínám.

Před dvaceti lety to všechno začínalo. O nějakém tisku se mluvit nedalo, množilo se z klasických blán, rozsah časopisu postupně rostl z jednoho listu na několikastránkové periodikum. Pamatuji si mámu, jak kreslila a rýsovala takzvaný špígl (i když jsme spolu už nebydleli, měl jsem pocit, že je do toho zabraná skoro vždycky, když jsem za ní přišel), vypočítávala velikost obrázků podle množství textu, počítače v té době byly ještě v nedohlednu, a ona srdnatě vytvářela jedno číslo za druhým. Vždycky jí to vyšlo. Obdivoval jsem to. Přesnost jejích výpočtů byla slušná, obrázky dobré, občas jsem měl pocit, že by namísto časopisu měl vyjít jeho nádherný předkreslený vzor. Jako bych uvítal u některých filmů vydání storyboardů. Tahle mámina nakreslená čísla by měla přijít do muzea. (Zdali je ještě, mámo, máš schovaná?).

Postupem doby časopis měnil podobu, řeklo by se – profesionálním směrem. Pro čtenáře dobře, pro pamětníky možná škoda. Ale je na co vzpomínat. Dnes je podoba Podkarpatské Rusi, myslím si, zcela specifická, perfektní, tenhle časopis hned poznáte mezi tisíci jinými. Mluvím o vzhledu; obsah byl vždycky maximálně zajímavý. Určitě k tomu, vedle mámy (která na tom má ovšem nedocenitelnou zásluhu), přispěla i řada dobrovolných přispěvatelů, lidí s obrovskými životními zkušenostmi a prožitky, lidí, kteří znali jiné navýsost zajímavé lidi, osob moudrých a mnohdy i s netušeným literárním talentem. Jejich texty, fotografie a výtvarná díla časopis nesmírně obohatily a stále obohacují. Všechna vydaná čísla časopisu tak dohromady dávají pestrou a samozřejmě i dramatickou a bolestnou kroniku Podkarpatské Rusi, rusínských oblastí jinde ve světě a koneckonců i rusínského národa.
Je to čtení jímavé a poučné. A mnohdy při čtení jednotlivých statí před jejich autory smekám. Čímž se dostávám k tomu, co mi spolupráce s naším časopisem dala. Jednak profesní soužití s mámou, jednak ono výše zmíněné poučení, jednak seznámení s některými vzácnými osobnostmi. Velice si vážím třeba toho, že jsem se mohl znát s panem učitelem a fotbalistou Alexou Bokšayem. Člověkem, který spoluvytvářel dějiny pedagogiky a sportu na Podkarpatské Rusi i v Československu. A hřálo mě u srdce, když jsem zjišťoval, že nejen Praha, ale celá republika je plná jeho vděčných žáků a fanoušků (z nichž mnozí zase psali a píší dějiny jiných odvětví kulturního, společenského, politického či sportovního života).
Pan Bokšay je jeden příklad za všechny ty, se kterými jsem se díky Podkarpatské Rusi měl možnost seznámit nebo u kterých jsem díky časopisu objevil jejich vztah k rusínství a onomu malému, leč kouzelnému kousku země východně východně od Slovenska (a samozřejmě i k rusínským územím na Slovensku, v Rumunsku, Polsku, Slovinsku nebo třeba v Kanadě a Spojených státech). I já mám k téhle zemi blízko. Byl jsem tam několikrát a doufám, že se na Podkarpatskou Rus ještě párkrát podívám. Každopádně ale náš časopis je neustálou spojnicí s touto zemí. Díky Podkarpatské Rusi jsem tedy alespoň trošku pořád i na Podkarpatské Rusi. Čímž vysvětluji název svého vyznání k dvacátým narozeninám časopisu. Tedy shrnuto: Lidé – země – časopis, jak se to rýmuje?! Skvěle!
A nakonec zcela banálně: všechno nejlepší ke dvacetinám. Podkarpatská Rus je nádherná a svůdná slečna v nejlepších letech – a věřím, že ještě aspoň sto let bude. 

TOMÁŠ PILÁT

Dne 8.12. se v Brně uskutečnilo setkání a přehlídka národnostních menšin žijících a působících v tomto městě. V hlavním programu i doprovodné části setkání – gastronomii, se představili i Rusíni.
Národní písně zazpívala Oxana Korol a Nadja Syabrenko za doprovodu CM Púčik. V rámci vystoupení byly prezentovány i původní lidové rusínské oděvy z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska.
Dalšími účastníky byla nár.menšina slovenská, polská, německá, ruská a ukrajinská, bulharská, romská a další.Koncert se konal pod záštitou primátora statutárního města Brna Romana Onderky a za podpory Jihomoravskoho kraje. Hlavním organizátorem bylo Slovenské folklorní sdružení Púčik.