Občanské sdružení Společnost přátel Podkarpatské Rusi bylo založeno v roce 1990. Ideově navazuje na Klub přátel Podkarpatské Rusi založený v období meziválečného Československa v Bratislavě. Cílem Společnosti je zejména prohlubování vztahů s občany a organizacemi Zakarpatské oblasti Ukrajiny (bývalé Podkarpatské Rusi), podpora Rusínů na území České republiky a popularizace Podkarpatské Rusi (Zakarpatské oblasti) v ČR. Společnost vydává časopis Podkarpatská Rus, další neperiodické publikace, pořádá besedy, výstavy a filmové projekce. Členy Společnosti jsou Rusíni, Češi narození na území Podkarpatské Rusi a lidé mající vztah k tomuto území. Členská základna čítá okolo 500 lidí z České republiky i dalších států. Ve vedení Společnosti se postupně vystřídali Alexandr Veličko, Jaromír Hořec, Miloslav Kopecký, Jiří Havel, Agáta Pilátová a Dagmar Březinová.

Stát by měl svůj dluh vůči rodinám z Podkarpatské Rusi splatit

 

Po válce zanechaly své domovy v Sovětském svazu a přesídlily do Česka, kde jejich potomci žijí dodnes. Řeč je o českých rodinách z Podkarpatské Rusi. Ačkoliv tehdy SSSR zaplatila Československu 920 milionu korun, rodinám byl za ztracený majetek vyplacen jen zlomek. Dluh, který od té doby Česko vůči těmto rodinám má, nesplatil bohužel ani zákon z roku 2009, protože většina původních vlastníků a jejich dětí už se nápravy nedožila. Současný návrh předložený skupinou poslanců, který chce převést nárok na odškodnění i na vnuky a závětní dědice, proto považuji za správný. Z hlediska práva, obecné spravedlnosti i morálních důvodů.

Tak především vyloučení dědění přiznaných nároků se vymyká právní úpravě v jiných restitučních předpisech a bylo chybou již v roce 2009. S odškodněním závětních dědiců navíc počítala i původní poválečná právní úprava. Znám je třeba případ neteře po bezdětném strýci, který ji vychoval po smrti jejích rodičů a ustavil dědičkou. Ta sice svůj nárok vznesla, ale zjevně nebude úspěšný.

Obavy z vysokého počtu žádostí, které by rozšíření okruhu oprávněných osob přineslo, považuji za zbytečné. K jednomu řádně přihlášenému majetku se sice teoreticky může přihlásit více lidí, jedno vypořádání může být ale do maximální výše 2 milionu korun. A pokud by se k jednomu majetku přihlásilo více lidí, tato částka by se mezi ně dělila, nikoliv násobila.

Obavy z útoku na státní rozpočet nepotvrzují ani důkladnější propočty. Už původní návrh z roku 2009 počítal s výdaji ve výši půl až jedné miliardy korun, potomkům rodin ale stát doposud vyplatil jen kolem 282 milionu korun. I v případě, že by se k majetku přihlásilo dalších tisíc osob, jak se obává ministerstvo vnitra, neznamená to automaticky navýšení této částky na 2 miliardy korun. Dosavadní praxe ukazuje, že náhrada škody není poskytována v maximální výši, ale průměrné vypořádání na jednoho žadatele se pohybuje jen kolem půlmilionu korun. Pokud by i při nadsazeném očekávání rezortu vnitra byli všichni úspěšní, pak stát zaplatí v souhrnu s již vydanými penězi částku, se kterou počítal již v roce 2009.

Za čísly by se každopádně nemělo ztratit to podstatné. Znakem vyspělého státu je jeho schopnost a ochota udržovat dobré vztahy a sounáležitost se svými krajany žijícími v zahraničí. V případě Česka třeba s Čechy z Podkarpatské Rusi, rumunského Banátu nebo rodinami emigrantů kdekoliv po světě. Takový stát by se měl současně umět přihlásit ke svým dluhům. V případě Čechů, kteří po válce přišli z Podkarpatské Rusi, měl sice před několika lety dobrý úmysl, jeho naplnění ale zůstalo na půli cesty. Nyní je příležitost to napravit.

db

-------

domek české rodiny Konečných z roku 1929